PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
VOYAGER je nová kapela od protinožců a ptáte-li se dopředu, jakou hudbu nám nabízejí, tak jednoznačnou odpověď vám bohužel nedám. Ostatně, to je hlavní náplní této recenze, co to ti klokani vlastně provozují. Kvintet si počátky datuje k roku 1999, nicméně svou prvotinu vydávají až nyní (respektive loni ve své domovině).
Popsat, neřku-li nějak zařadit to, co tito mladí Australané spáchali na svém pátém elementu, je obtížné. Oni si vzali pomalu z každého metalového žánru něco a zbastlili to dohromady pozoruhodným způsobem. Recept je to poněkud zvláštní, přesto líbivý a určitě stojí za pozornost. Z předchozích vět o hudebním guláši by se mohlo zdát, že v jejich hudbě nemůže být žádná osobitost, ale tím se nenechte mýlit. Metalový nášup á la VOYAGER vychází ze speed/power rytmiky a částečně připomíná Finy ze SONATA ARCTICA. Na první poslech nejkřiklavější jsou intra nebo začátky skladeb načichlé klasickým symfo kýčem, jako by ukáply z pera páně Turilliho a jeho druhů. Pompézní klávesy a občasné chorály, to všichni známe až moc dobře, jenže na rozdíl od „italské školy“ se VOYAGER velmi elegantně z nastoleného klišé vymaní a spustí se progresivním směrem. Tito Australané ukazují, jak se i takto ohraná tématika dá zajímavě rozpracovat chytrými kláveso-kytarovými sóly. A když už jim člověk pomalu odpouští jejich počáteční zvrhlost, vrátí se zpět. A to nemluvím o jejich úletech do elektroniky. Za mikrofonem (i za klávesami) stojí kvalitní zpěvák Daniel Estrin. Všichni víme, že dobrý zpěv udělá mnohé. Estrin se navíc rád pouští i do poněkud drsnějších barev metalového hlasu.
A celkový dojem? Ne, nezní to jako překombinovaný maglajs, ale jako dobře promyšlená a nápaditá hudba. Navíc album obsahuje i několik opravdu povedených skladeb. Kupříkladu obě části „Cosmic Armageddon“, kde kapela své progresivní nadání rozvedla nejvíce, nebo „The Eleventh Meridian“, která je ukázkovým příkladem, jak se „rychlometalové“ melodie dají zajímavě rozpracovat. A jelikož mě dnešní power metal není proti srsti, tak jsem si našel osobního favorita v „The Ancient Labyrinth“, má spád, pěknou melodii i proměnlivá kláveso/kytarová sóla. Další nápaditou věc lze najít po názvem „Monument“. Pro milovníky tanečních rytmů (ano, tohle JE Dance) VOYAGER připravili titulní „The V Element“. Nicméně deska má i poměrně dost hluchých míst a někdy až příliš kýčovité vaty v podobě meziher. Pro svou nápaditost si však VOYAGER zaslouží vyšší ohodnocení. „Element V“ je propracované album, které nenudí a skrývá v sobě spoustu motivů, kterých si posluchač na poprvé nevšimne.
Zajímavý materiál, jehož hlavní předností je značná pestrost a stylová různorodost. Chvílemi sice vzbuzuje „Element V“ dojem přeplácanosti, ale rozhodně za pozornost stojí.
7 / 10
Daniel Estrin
- zpěv, klávesy
Emanuel Rudnicki
- kytara
Mark DeVattima
- kytara
Melissa Fiocco
- basa
Geoff Callaghan
- bicí
1. Sic Transit Gloria Mundi
2. To the Morning Light
3. Cosmic Armageddon Pt. I
4. Towards Uncertainty
5. The Eleventh Meridian
6. This Bitter Land
7. The Ancient Labyrinth
8. Miseria
9. Monument
10. The V Element
11. Cosmic Armageddon Pt. II
12. Kingdoms Of Control
13. Time For Change
14. Echoes Of Old Terra
Fearless in Love (2023)
A Voyage Through Time (Live) (2022)
Colours in the Sun (2019)
Ghost Mile (2017)
V (2014)
The Meaning Of I (2011)
I Am The Revolution (2009)
uniVers (2007)
Element V (2004)
Vydáno: 2004
Vydavatel: DVS Records / Metal Age
Stopáž: 57:06
Produkce: VOYAGER
Studio: Sovereign Studios
Opravdu nevím, jak je to možné, ale když smícháte syntetický pop let 80. s hevíkem let 90., připlácnete k tomu trochu sympho BM náznaků a zalejete to vyčichlým progresivní dresinkem, tak výsledkem není zaručený bliják, nýbrž velice slušný debut kapely, kterou se nebojím nazvat nadějnou. Sice ji její stylové těkání zastihuje trochu nepřipravenou, čili některé kompozice působí značně rozháraně, nicméně celkově se tenhle pátý element poslouchá velice hladce a nezbývá než uznat, že kapele vyšla sázka na jasný záměr: natočit "jiné a přece stejné" metalové album. Jejich snahu krom značné eklektičnosti pojetí boří nechutně syntetický zvuk kytar a přemrštěná stopáž desky, nicméně ne tak, aby nahlodaly statiku projektu. Pro některé posluchače bude možná těžko zkousnutelná vokální stránka, která je lehce afektovaná, ale když je nálada, padne do gusta. Ostatně: to platí pro celou desku. V některých pasážích bych dokonce australským VOAGERům bez váhání přišil i určitý nadhled a smysl pro sebeironii (titulní techno song jen potvrzuje dojem, který jsem před tím trochu hanlivě házel na vrub negativům alba – a to že kapela čerpá jako 90% speedařů z disco scény :o))). Když to vezmu kolem a kolem, moc se těším, co se bude dít, až Australané zvládnou lépe formu, obsah totiž sedí.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.